Nejstarší klub v Praze. Hudba. Divadlo. Kavárna
Obsahově se autorka v obrazech vrací ke svým švédským pobytům, propojuje jednotlivé prvky, které se jí stále vrací – jezero, les, voda, měsíc, – všechno to jsou symboly samoty nebo osamění, kterou člověk v tak rozlehlé krajině prožívá. Nekonečná plocha vodní hladiny jednoho z devadesáti tisíc jezer, balvan dovalený ledovcovou silou v době posledního glaciálu, tisíciletý smrk na úpatí holé skalnaté hory. Cesta pod povrch ledové vody, která stejně vždy končí nad hladinou nádechem plným vědomí vlastního lidství.