En

Nejstarší klub v Praze. Hudba. Divadlo. Kino. Galerie

hudba

(English) Laco Deczi & Celula New York

Datum

Středa 15.11.2017, 20:00

Cena

270,- + poplatky v předprodejích / 320,- v místě

předprodej v Rock Café a v síti GoOut.net

Trumpetista Laco Déczi oslaví v březnu osmdesátiny, ale už 23. listopadu vychází knižní rozhovor nazvaný „Totálně vytroubený mozek“, který s ním přes léto vedl v americkém Connecticutu novinář Tomáš Poláček z měsíčníku Reportér. Níže, jako pozvánku na koncert v Rock Café (15. listopadu), Vám přinášíme exkluzivní ukázku z první kapitoly:

Laco, kolikrát v životě ses narodil?
Počkej… Asi čtyřikrát. Nejdřív roku 1938 v Bernolákově, ale potom jsem byl jednou hodně nemocnej a dvakrát jsem se jenom zvláštní náhodou vyhnul letecké havárii.
Kdy to bylo?
Ty letadla? Poprvé roku 1973 – Karel Vágner měl tehdy kapelu, se kterou doprovázel Evu Pilarovou, a jednou říká mně a saxofonistovi Petru Královi, „přidejte se k nám, kluci, Pilarka má jet brzo na Kubu, uděláte si výlet“, a tak jsme začali hrát s Pilarkou, ale vydrželo to jenom dva týdny, protože pak se Petr Král ožral jako hovado, a když Pilarka na konci jednoho koncertu dostávala kytky, přišel k mikrofonu a začal do něj blekotat: „Lidi, proč jí ty kytky dáváte, vždyť umí hovno!“
V tu dobu už jsme měli letenky na Kubu v kapse, ale Pilarka celkem logicky řekla, že je třeba sehnat jiného saxofonistu, „tenhle by tam zase udělal průser“, a já – protože jsme byli s Petrem velký kámoši – jsem se rozhodl, že když nejede on, tak já taky ne.
Pilarka odehrála turné na Kubě, potom tam ještě na pár dnů zůstala, ale její kapela se vracela hned zpátky; letadlo v Praze spadlo, rozlomilo se a celá ta kapela uhořela, včetně třeba velkýho kamaráda Jirky Lahody, kterej nám jako dárek z Kuby vezl basu rumu…
Přežil jenom basista Petr Marcol, ten tehdy nějak šťastně vypadl a byl vlastně docela v pohodě, jen vzadu na saku měl vypálenou díru, ale jak byl v šoku, vydal se z letiště pěšky ku Praze – až cestou ho nabrala sanitka.
Mimochodem bylo to ruský letadlo, říkalo se, že ho pilotovali ožralí Rusové, ale nikdy mu nikdo nic nezaplatil, i když tam Marcolovi samozřejmě uhořela aparatura i basa…
Pak jsme se potkali na pohřbu v pražských pekárnách, a když jsme viděli, jak zajížděj rakve, řekli jsme si: „Tam už chyběj jenom naše jména.“
A ta druhá havárie?
To bylo zhruba o tři roky později. Já tehdy s malým Vaicem často lítal z Prahy do Bratislavy, na českých aerolinkách jsme všecky znali, mohli jsme přijít klidně nablind a letenku koupit na letišti, žádný sraní, ale jednou bylo letadlo tak strašně obsazené, že pro nás nezbyla ani pohotovostní sedadla, vůbec nic. No nic – museli jsme sehnat auto, a když jsme konečně přijeli do Bratislavy, fotr mi říká: „Představ si, že teď tady ve Zlatých píscích spadlo letadlo, všichni zahynuli…“ Letoun se zaryl do vody, jenom ocas trčel.
A kromě Vaica jsem taky často lítal s Evženem Jegorovem, znáš ho?
A co ta vážná nemoc, o které ses zmínil?
Nepřijel jsi s nápadem, že začneme dětstvím? Ale můžeme mluvit o čemkoli, mně to nevadí – tohle bylo taky v sedmdesátejch letech, kdy už jsem hrál dávno v Točru… Ty víš, co je TOČR, že jo?
Taneční orchestr Československého rozhlasu – v té době elitní kapela.
Jednou jsem byl chrtavej a za každou cenu chtěl odjet s Točrem na túru, ačkoli jsem měl chřipku, a moje plíce odešly – dostal jsem sarkoidózu a ve špitále v Kateřinské ulici si poležel půl roku.
Vedle mě to tam kapalo jedno za druhým; bába došla s pomeranči k posteli, a neměla je komu dát, protože manžel už byl mrtvej, a tak se jí pomeranče vysypaly a padaly dolů po schodech, to si pamatuju jako dneska.
Jednou za mnou přišli Dědek Krýsl s Milanem Ulrichem, dva skvělí saxofonisti – normálně si sedli a říkají klukovi, co tam ležel se mnou: „Proč očumuješ? Tady máš prachy, táhni pro dvě flašky vína a nějaký chlebíčky, zbytek peněz si nech!“
Když to kluk donesl, vytáhli ti dva karty a vůbec si mě nevšímali, tak po chvíli říkám: „Co je?“
Oni nic, pořád jen karbanili o prachy, když dohráli, tak zase odešli, a až mnohem později mi Dědek Krýsl přiznal, jak doktoři tvrdili, že za měsíc natáhnu brka, a oni byli úplně hotoví s nervama, ale nechtěli to dát najevo – takoví frajeři to byli! Mastili karty!
Opravdu hrozilo, že umřeš?
Jo, ale postaral se o mě životní kamarád, docent Petr Bartůněk, kterej pak popsal v lékařských knihách případ naprosto výjimečného pacienta, který přežil sarkoidózu plic a dneska hraje na trumpetu – nikdo nechápal, jak to je možný.
Nějak se to zlepšovalo, a když jsem viděl, jak vedle mě ostatní pacienti pořád kapou, po půlroce jsem se zvedl a šel domů. Celou cestu z Kateřinské na Jižní Město pěšky – tak jsem se radoval z toho, že žiju.