Program

Galerie: Ztělesnění duševna 1. 2. – 29. 2. 2012

Datum a čas:1.2. Středa 00:00

Výstava Ztělesnění duševna představuje sedmdesát velkoformátových reprodukcí výtvarných děl umělců, kteří mají osobní zkušenosti s některým z duševních onemocnění. Psychická onemocnění a traumata patří nepochybně mezi nejzávažnější z překážek mezilidské komunikace. A to jak z hlediska těch, kdo daným onemocněním trpí, tak i těch, kdo bezradně stojí před neprostupnou zdí jejich mlčení. Cokoli, co skrz onu zeď přece jen občas proniká, je důležité pro navázání kontaktu. A navázání kontaktu je zde nejen nezbytné jak pro duševně nemocné, ale i navýsost inspirativní pro sebereflexi člověka „zvenčí“.

Výtvarné projevy duševně nemocných osob patří mezi nejcennější nositele zpráv skrz zmíněnou zeď. Právě to je cílem části projektu, nazvané PARALELNÍ SVĚTY, jež mimo jiné sdružuje autory zastoupené na expozici Ztělesnění duševna. Jsou to Jaroslav Bílý, Hana Cimplová, Radek Deák, Lenka Fridrichová, Milan Jíša, Jan Knýbel, Zdeněk Košek, Lucie Muclingerová a Zdena Prokopová. Výstava je realizovaná ve spolupráci s o. s. Kolumbus, které sdružuje uživatele psychiatrické péče.

Každé umělecké dílo je šifrou a výtvor duševně nemocného je super-šifrou, chceme-li jej hodnotit vzhledem ke snaze pochopit smysl jeho sdělení. Umělecké dílo je však rovněž prostředkem komunikace. V jistém ohledu je přitom paradoxně snazší proniknout nikoli snad k úplnému významu, ale rozhodně k emoci vizuálního ztvárnění psychotické zkušenosti, než k citovým zdrojům výtvarného projevu „normálního“ tvůrce. A to především díky vlastnostem, které jsou pro tvůrčí výraz lidí s psychickým onemocněním příznačné – a to je jejich upřímnost a bezprostřednost. Proto také je tvorba duševně nemocných oprávněně řazena mezi projevy označované francouzským souslovím „art brut“.

Tento termín, který zavedl už roku 1945 francouzský umělec a esejista Jean Dubuffet, znamená „umění v původním, syrovém stavu“. Kromě tvorby psychotiků zahrnuje veškerou oblast neprofesionálního, ba dokonce „mimokulturního“ uměleckého projevu, tedy tvorby osob ať už výtvarně školených nebo neškolených, každopádně však neusilujících ani tak o bezprostřední uznání či finanční zhodnocení svých výtvorů, jako spíš o prosté sebevyjádření jako takové: tvorba je tedy pro ně nutkavou potřebou sdělení vlastních citů a myšlenek, nikoli prostředkem výdělku nebo získání společenské prestiže. A právě ta přímočará potřeba sebevyjádření pak propůjčuje projevům „art brut“ jejich autenticitu a intenzitu – tedy bezprostřednost výrazu a sílu sdělení.

Tvorba duševně nemocných se dostala do středu pozornosti uměnovědců, psychiatrů i umělců už před téměř devadesáti lety. Byl to německý psychiatr Hans Prinzhorn, kdo ve své Tvorbě duševně nemocných (1922) pronesl jednoduchou, avšak dobovými předsudky nepřijatelnou pravdu: „Tato výtvarná díla jsou tvůrčími pokusy – to mají z psychologického hlediska společné s ‚uměním‘.“ – Odvaha Prinzhornova činu spočívá v tom, že připuštěním uměleckých kvalit tvorby „šílenců“ se vlastně automaticky připouští i jistá propustnost hranice mezi „šílenstvím“ a „normalitou“.

Už tím se odhaluje nedorozumění, způsobující vyloučení lidí, trpících psychickými poruchami, z většinové společnosti. Mýty a předsudky ohledně údajné „neprostupnosti“ hranice mezi normalitou a psychickým onemocněním (a automatické škodlivosti či dokonce nebezpečnosti styku s „blázny“) vlastně jen přispívají k dalšímu prohlubování izolace lidí, kteří jsou i bez toho sociálně znevýhodněny.

Výstava Ztělesnění duševna se tak stává tím nejpřirozenějším prostředkem k dialogu, protože výtvarný projev umožňuje beze slov, jednoduše a nezprostředkovaně, prostoupit zdí nebo, chcete-li, najít díru v plotě sociální izolace této skupiny obyvatel. Zvětšeniny jejich výtvarných projevů jsou proto v Kateřinské zahradě instalovány právě na jakýchsi ničím nepřikrášlených plotech – a vlastně v nich samy o sobě tvoří symbolické otvory, jimiž lze nahlédnout přímo do vnitřního světa duševně nemocných.

Autoři

Jan Knýbel (*1978)
Vyjadřuje se prostřednictvím pečlivé iluzivní malby, se snahou o co největší sugesci reálného trojrozměrného prostoru. Výtvarné vyjádření tedy vrací zpět do malby barokní či akademické (podobně jako někteří umělci 20. století v reakci na avantgardistický abstraktivismus). Sám tvrdí, že se pokouší zprostředkovat aktuální obsah pomocí postmoderního „mixu“ formových prostředků minulosti. – Jeho náměty překračují zjevnou inspiraci dávnými mýty či tematikou sci-fi a dospívají k obsahově originálním a výrazně znepokojivým subjektivním vizím.

Jan Knýbel, trpící anxiosně-depresivní poruchou, používá pseudonymu Ioannes Iacobus Ignatianus Igneus a konstatuje své „vyhoštění z lidské společnosti“.

Radek Deák (*1984)
Své barvité pastely vytváří na základě inspirace obrazností dávných legend a zcela neotřele se zaměřuje na ztvárnění vlastní obrazotvornosti do ústrojně heraldického rámce. – Dávnověké mýtické obludy (Pták Noh) se u něho proměňují v důvěrné nositele zcela současných lidských podob, ať už postav či tváří.

Přísným erbovním uspořádáním povyšuje autor své výjevy na výsostné symboly, jejichž mnohoznačné vyznění jim dodává tajemnou naléhavost, typickou pro znakové systémy dávných civilizací. Tohoto vyznění dosahuje právě díky důslednému propojení dávné znakové formy se zcela aktuálním, subjektivně motivovaným obsahem.

Lenka Fridrichová (*1978 )
Její figurativní olejomalba využívá významotvorných funkcí zjednodušující zkratky, typické pro významná díla výtvarného modernismu, pojaté však zcela svébytně. Z výrazu a pohledu jejích portrétů lze vyčíst touhu po navázání vztahu s vnějším světem. Ve svých dílech ostatně podle vlastních slov spatřuje způsob, jak dát jejich vnímatelům „kus sebe sama“ – a v této aktivní komunikaci nalézt smysl svého života.

Lenka Fridrichová je výtvarně školená (v textilní průmyslové škole) a výtvarnému umění se věnovala profesionálně. Vystavené práce pocházejí už z doby, kdy musela čelit atakům schizofrenie. Od jejích předchozích děl se liší právě bezprostředností a naléhavostí, s níž navazuje přerušené pouto s realitou.

Cimplová Hana (*1956)
Její technika enkaustiky (tj. malby horkým barevným voskem) vybízí na první pohled k dojmu, že výsledné obrazy jsou dekorativně abstraktními díly. Ve skutečnosti však svými tvary nabízejí nejen esteticky harmonickou škálu tónů a barev, ale především sémanticky motivovanou možnost bezděčného nalézání postav, objektů, dějů a krajin, prolínajících se v nekonečné řadě do dalších a dalších imaginativních vizí. Výtvarná abstrakce tu tedy paradoxně slouží k probouzení zcela konkrétní, až figurativní obrazotvornosti. Autorka je původním povoláním zdravotní sestra.

Zdeněk Košek (*1949)
Ve svých dílech se inspiroval moderním uměním, například Van Goghem a zkušeností expresionismu. Původně pracoval jako typograf a výtvarník v regionálním Domě kultury. Formu, zjevně ovlivněnou výtvarným školením, byť autodidaktickým, využívá paradoxně ke zcela svébytnému obsahovému vyjádření: například jeho dvojznačné přenesení goghovské brutality barev a tahů štětce do obrazu panelového sídliště s trabantem působí dojmem přímo přeludným. Tutéž dvojznačnost lze pozorovat v jeho portrétech, stejně jako ve vizích, jež balancují na pomezí erotismu a hororu.

Je autorem knihy Jak se dělá počasí, v níž se situuje do pozice „vládce počasí na planetě Zemi“; tato poloha se projevuje též v jeho kresbách, zaplněných meteorologickými značkami.

Od roku 1983 uspořádal přes deset samostatných výstav své tvorby.

Milan Jíša (*1958)
Pečlivě realistická forma jeho kreseb prozrazuje, že se jedná o inženýra-architekta. Skvěle zvládnutá technika stereoskopické perspektivy, používaná při architektonickém kreslení, však získává zcela novou významovou hodnotu, protože se stává instabilní kulisou zneklidňujících dějů, připomínajících někdy snové scény a jindy zase symbolické šifry mnohoznačných sdělení. Například v kresbě houslistky uvádí autor do příkrého kontrastu její soustředěný klid s hrozivě se hroutící architekturou za jejími zády (nemluvě o vnucujícím se podezření, jako by netušící příčinou ničivého roztančení nehybné hmoty bylo právě to soustředěné hraní). – Důraz na významový kontrast je typický pro veškerou Jíšovu tvorbu a prozrazuje autorův vědomě ironický přístup ke skutečnosti.

Zdena Prokopová (*1980)
Věnuje se rozvíjení obrazotvorných dějů, podaných ve zcela původním figurativním stylu, tvořeném hrou zjednodušených linií. Sama jej nazývá „ornamentální grafikou“. Spojuje též kresbu s asambláží tvarů vzniklých vystřižením z plastové folie, zatímco v barevných kompozicích využívá možností počítačové grafiky. – Pro vystižení vnitřních obsahů se tedy autorka nezastavuje před technickými překážkami, avšak technika je pro ni jen prostředkem k ustálení potřebného významu. V rozmanitých, většinou lehce ironických obměnách sleduje složitost mezilidské komunikace, a zvláště pak vztahů mezi ženou a mužem.

Kreslí od útlého dětství; tvůrčí činnost jí významně pomáhá v situaci, kdy po těžkých životních zážitcích onemocněla schizofrenní poruchou. Uvědomuje si, že nemoc jí nemusí být jen prokletím, ale také bohatým zdrojem vnitřně obohacující imaginace.


Daniel Horák (*1975)
Výtvarně jednoduché kresby tužkou, uhlem, pastelem atp. prozrazují u tohoto slovenského autora bytostnou potřebu tvůrčího vyjádření sugestivních vizí. Věnuje se kresebné figuraci, odhalující na pohled prosté výjevy, které však v sobě skrývají mohutnou emoci. Jeho námětem je žena, vždy v symbolicky příznačné konstelaci s jinými ženami, s bájnými bytostmi, se zvířaty, architekturou či rostlinstvem. Každá z těchto konstelací působí jako samostatný symbol zbožnění ženy coby subjektivně pojatého ztělesnění štěstí či osudovosti. Fascinující působnost těchto vizí pramení ze zjevně konfrontace vzrušení a klidu, žensky erotické svrchovanosti a prosté přirozenosti citu.

Alena Richterová (*1956)
Kombinovanými technikami zachycuje ve svých kresbách a malbách krajiny a zátiší. Výtvarné tvorbě se věnuje od dětství. Její řemeslné zázemí (tvarování plastických hmot) jí napomáhá i při dvourozměrné formaci jejích motivů, které tak působí zvláštním, dynamickým dojmem. Tento dynamismus ovšem z tvárné roviny sugestivně přerůstá do roviny obsahové: zátiší s ovocem se jaksi samovolně proměňuje ve scenérii s vodními živočichy, zatímco krajina u řeky se jeví zároveň jako vnější, seismografický záznam vnitřního, subjektivního „zemětřesení“...
Autorka podle vlastních slov tvoří, „co cítí, co ji ovlivňuje a motivuje“, přičemž se snaží utvořit vlastní styl. Ve své výtvarné tvorbě, jak říká, se může „najít, schovat, ale i ztratit“.

Lucie Muclingerová (*1979)
Od dětství se zajímala o rukodělné práce a nejvíc o kresbu. Díky absolvování Střední průmyslové školy slévárenské v oboru šperkař-rytec si jako svůj výraz zvolila techniku mědirytiny a linorytu. Touto technikou zachycuje zcela prosté rostlinné či figurativní motivy, podobající se ilustracím botanických příruček nebo pohádkových knih. Jejich dynamickou podstatu pak často soustřeďuje do trajektorií, z nichž samovolně vznikají geometrizující kompozice. Odhaluje tím zkušenost, že ornamentalizace reálných prvků, vedoucí typicky k takzvané výtvarné abstrakci, má své kořeny v konkrétní realitě a vzájemných energetických vztazích mezi jejími prvky.

Jaroslav Bílý (*1953)
Jeho výtvarné práce, které vytváří za použití tempery, olejového pastelu, akvarelu, uhlu a asambláže, jsou zaměřeny na architekturu, přírodní motivy, krajinu a jejich rozpuštění v gestické „abstrakci“. Výrazově se jeho tvorba pohybuje mezi dvěma póly – strohou pravoúhlou geometrií a živou změtí linií, barev a tvarů. Výsledné struktury, z nichž občas jako přeludy vystupují obrysy konkrétních předmětů, prozrazují důraz, který autor klade na vnitřní život zdánlivě nehybného uspořádání tvarů. V obrazu jako by tyto tvary ovládal činorodý neklid, podrobovaný ani ne tak estetickým kánonům, jako spíš magickému zaklínání, které dává ornamentům horečnatých stavů spočinout v tichu kompozice.